dovolená, cestování, turistika

Tádž Mahal je spojován s příběhem opravdové lásky hodné romantické básně, která byla legendami ještě trochu přikrášlena.

Jde o historii islámského mughalského vladaře Šáhdžáhána a jeho milované ženy Ardžumand Banu Baygam, které se říkalo Mumtáz Mahal (perla paláce). Mocný Mughal byl ještě princem, když se v roce 1612 oženil s půvabnou patnáctiletou dcerou vysokého úředníka Ásafa Chána. Panovník Šáhdžáhán, který vládl v letech 1628 – 1658 ji sice přidal ke svému harému, ale brzy poznal, že si Mumtáz zaslouží veškerou jeho pozornost. Při oficiálních příležitostech sedávala po jeho boku, doprovázela ho na dobyvačných výpravách a probírala s ním státní záležitosti.

Milovaná žena porodila svému obdivovateli osm synů a šest dcer, avšak při porodu čtrnáctého dítěte zemřela. Císařovi prý náhle zešedivěly vlasy u smrtelné postele jeho ženy. Po její smrti vyhlásil vdovec dvouletý státní smutek, během kterého bylo zakázáno slavit, poslouchat hudbu, nosit šperky a používat parfémy.

Na důkaz hlubokého zármutku slíbil truchlící manžel postavit mrtvé ženě mauzoleum Tádž Mahal (korunu paláce). Mughal si nechal povolat architekty, inženýry, sochaře a kaligrafy z Persie, Turecka, Samarkandu, Benátek i Francie. Na Tádž Mahalu pracovalo celkem 20 000 dělníků po dobu 22 let (1631 – 1653).

Celý komplex zaujímá plochu 567 x 305 metrů (cca 17,5 ha) a samotné mauzoleum stojí na čtvercovém podstavci, jehož rohy zdobí čtyři čtyřicetimetrové minarety. Hlavní budova má čtvercový půdorys (o straně 56,7 metrů), v rozích je zešikmená, měří 72 metrů a návštěvníky ohromuje svými obrovskými rozměry. Uvnitř gigantického základního vzklenutí je mramorová klenba vybroušená do kosočtverců a súry z koránu, napsané černým stylizovaným kaligrafickým arabským písmem, se vinou kolem vstupních dveří jako obrovský rébus. Tato stavba se vyznačuje nepřeberným bohatstvím vlysů a kazet s reliéfy a inkrustacemi z drahých kamenů (tato technika se nazývá pietra dura a pochází z Itálie) – k jejich zhotovení bylo použito kolem 60 druhů polodrahokamů. Stejné květinové motivy se opakují s geometrickou přesností po tisícekrát. V reliéfech z bílého mramoru převládá kosatec, oddenková rostlina typická pro hřbitovy, jež roste jen ve stínu a nesnáší indický žár.

Od vstupních dveří se schází dolů do malé krypty se skutečnými hroby; nahoře stojí pouze kenotafy – symbolické sarkofágy. Na reliéfech ochozu kolem horní krypty lze spatřit opět květy – zde výlučné bílé přízračné květy smrti. Denní světlo prosakuje mřížovím čtyř oblouků klenoucích se nad sarkofágy. Kenotafy jsou orámovány osmibokým ažurovitým hrazením z bílého mramoru, udivujícím filigránovými květinovými motivy – je to skutečné arcidílo orientálního dekorativního umění. V samém středu se nachází malý sarkofág Mumtáz Mahal a hned vedle, téměř brutálně přiražený k mramorovému hrazení, stojí větší kenotaf Šáhdžáhána, ozdobený malou soškou, symbolem muže. Toto umístění jeho rakve sem vnáší moment neklidu – je to nepříjemná disonance v jinak dokonalé harmonii mauzolea; znamení, že v minulosti došlo k něčemu tragickému. Původně si chtěl císař pro sebe postavit samostatné mauzoleum z černého mramoru, ale když jej jeho syn Aurangzéb sesadil z trůnu, nalezl místo svého posledního odpočinku vedle své manželky v Tádž Mahalu. Obraz dokonalé harmonie celé stavby dotváří také odraz stavby na nehybné hladině uměle vytvořeného kanálu.

Tádž Mahal je pokládán za nejskvělejší památku muslimského umění v Indii a nachází se na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. A to od roku 1983. 7.července 2007 byl zařazen mezi sedm nových divů světa.