dovolená, cestování, turistika

Na východní straně peruánských And, kde se horská řeka Urubamba valí směrem k amazonskému veletoku, učinil americký badatel Hiram Bingham 24.července 1911 nejdůležitější objev své vědecké kariéry. Mladý profesor historie z Yaleské univerzity hledal pozůstatky dávné civilizace Inků, vyhlazené španělskými dobyvateli v 16.století. Po překonání stovek metrů vysokých svahů narazil ve výšce 2 300 metrů na tajemné útočiště v horách, chráněné mocnými skalami a řekou dole v rokli. Z údolí nebylo vidět a vchod byl už dávno zničen, patrně zemětřesením. Četné zdi zarostlé trávou a stupňovité terasy na horských svazích jasně dokazovaly, že se zde nacházelo velké město. Když Hiram Bingham toto spatřil, řekl: „Úplně se mi zastavil dech. Čím tohle místo mohlo být? Proč o něm nikdo neměl ani tušení?“ Ruiny města leží v sedle mezi štíty Machu Picchu (Starý vrchol) a Huayna Picchu (Mladý vrchol). Předpokládá se, že Machu Picchu nechal postavit Pachacútec Yupanqui v době okolo let 1460 – 1470.

Profesor Bingham pokřtil svůj objev Machu Picchu, což v jazyce kečuánských indiánů znamená Starý vrch. Pozdější výzkum ukázal, že šlo o starou pevnost Inků, kterou si záměrně postavili na nepřístupném místě, aby ji ukryli před nájezdy různých nepřátel. Mistrně ukrytá pevnost unikla pozornosti španělských dobyvatelů, a to i přesto, že se nacházela pouhých 120 km na severozápad od hlavního města Inků Cuzca, které padlo do rukou conquistadorů dávno předtím. V letech následujících po objevu místa zde archeologové odhalili chrám a palác a zjistili, že se zdi staveb skládají z obrovských žulových kvádrů.

V centru města, které nepochybně sloužilo jako pevnost, stojí zbytky chrámového komplexu. Jeho nejvyšším bodem je žulový kvádr, ke kterému se dá vyšplhat po spirálovitém schodišti vytesaném ve skále. Historikové tento monolit identifikovali jako posvátný kámen, který Inkové nazývali Intihuatana, což v kečuánštině znamená Místo, kde je upoutáno Slunce. Tyto skalní stavby sloužící i jako sluneční hodiny se v říši Inků používaly k uctívání Slunce.

Nedaleko od Intihuatany byly také objeveny tři zcela zachovalé zdi Chrámu Slunce s oltářem sestaveným ze tří skalních bloků. Další pozoruhodnou stavbou v palácové části města je Torreón, polokulatá věž s obětním stolem, pod nímž se nachází prostor, který Bingham pojmenoval Královské mauzoleum. Poblíž bylo nalezeno 142 kosterních pozůstatků, především ženských. Možná se jednalo o ajillas, jak se říkalo dívkám speciálně vybraným pro sluneční rituály. V jiných, méně okázalých čtvrtích zřejmě bydleli vojáci a řemeslníci. Ploché, otevřené náměstí, kterému se dnes říká Plaza Principal, bylo zřejmě místem, kde se obyvatelé shromažďovali při slavnostech, například při oslavách zimního slunovratu.

Stovky stupňovitých teras, které vedou do centra města, sloužily k pěstování rostlin. Na malých terasovitých políčkách obklopených skalnatými stěnami se pěstovaly brambory, kukuřice a různé druhy zeleniny. Úrodná půda potřebná k pěstování těchto plodin se patrně získávala o 500 metrů níže, v údolí řeky Urubamby. Podle dnešních výpočtů dokázaly úrodné terasy v Machu Picchu uživit asi 10 000 obyvatel.

Památka byla zapsána v roce 1983 na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Od 7.července 2007 patří Machu Picchu mezi sedm nových divů světa.